Fakta o Pálavě:

  • rozloha: 85 km2
  • nadmořská výška: 163 - 550 m n. m. 
  • vyhlášení: 3. 5. 1976
  • 17 maloplošných zvláště chráněných území: 4 národní přírodní rezervace, 1 národní přírodní památka, 5 přírodních rezervací a 7 přírodních památek
  • Natura 2000: 8 evropsky významných lokalit, 1 ptačí oblastí

Skály a údolí

Nejvyšší polohy Pálavy tvoří bílé vápence – horniny vzniklé ze schránek organizmů na dně dávných moří. Ač jsou staré 150 milionů let, díky své tvrdosti odolali větru a dešti a dnes tvoří skalní útesy čnící nad okolní krajinu. Jejím základem jsou „o generaci“ mladší vrstvy pískovců, jílovců a dalších hornin, usazených na dně dřívějších moří, jezer či řek, ale také jemnozrnné spraše, kterou sem navál vítr. Kontrast různých typů hornin a pestrého reliéfu je základem různorodosti zdejší krajiny.

Pod pálícím sluncem

Pálava leží na severozápadním výběžku Panonské nížiny a je jednou z nejsušších a nejteplejších oblastí. Průměrné roční teploty v posledních desetiletích přesahují 10 °C. Díky tomu tady rostou a žijí teplomilné druhy rostlin i živočichů, které jinde v Česku najdeme jen velmi vzácně nebo vůbec. Příkladem může být písečnice velkokvětá na skalách Děvína, ovsíř stepní na Šibeničníku, šalvěj etiopská na Stolové hoře či kavyl skalní na Svatém kopečku. Hojný je tady největší český brouk roháč obecný, jinak vzácný tesařík obrovský či otakárci ovocný a fenyklový.

Od hustého lesa po holou skálu

CHKO Pálava se rozkládá jen na 83 km2, přesto tady, jen kousek od sebe, najdeme naprosto rozdílnou přírodu. V okolí Křivého jezera – dřívějšího meandru řeky Dyje – zaplavuje voda porosty lužního lesa, v jehož stínu neustále bzučí komáři. Na vodních kanálech si budují hráze bobři, zatímco na mohutných starých dubech hnízdí orel královský. Od řeky se mírně zvedají kopce Milovické pahorkatiny, pokryté slunnými doubravami, kde hnízdí třeba dudek chocholatý. Vápencové kopce samotných Pavlovských vrchů jsou mnohem prudší – najdeme zde skalní stěny, travnaté stepi v místech s hlubší půdou ozdobené solitérními stromy včetně dubu šípáku (ten má CHKO Pálava ve znaku), křoviny, doubravy, ale i stinné suťové lesy na severních úbočích. Mezi Sedlecem a rybníkem Nesyt zase leží největší české slanisko. Za svůj vznik vděčí vrstvám soli v podzemí a sirným pramenům. 

Krajina a lidé

Pálava není žádná divočina. Lidé zde žili tisíce let – dosvědčují to archeologické nálezy včetně slavné sošky Věstonické Venuše nebo skládek mamutích kostí, pozůstatky vojenských táborů Římanů, zříceniny hradů na vrcholcích hor i sama příroda. Lesy byly odedávna zdrojem dřeva na topení, stavbu i místem, kde se pásl dobytek. Většinu druhého tisíciletí byly mnohem otevřenější než dnes a díky tomu v nich žije spousta světlomilných druhů. Dnešní podoba hustého lesa jim moc nesvědčí, a tak na některých místech lesy cíleně prosvětlujeme.

Travnaté porosty – někdy označované stepi – zase byly závislé na kosení či pastvě (nejčastěji ovcí a koz, ale i krav a koní). Bez takové péče obvykle začnou zarůstat nálety dřevin a keřů a unikátní druhy mizí. Zajištění pastvy v optimálním druhovém složení, termínu i intenzitě je jedním z úkolů Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy CHKO.

Vápenec byl po staletí ceněným stavebním materiálem (svědčí o tom mnohé budovy v Mikulově) i zdrojem vápna. Na Pálavě existovalo několik desítek lomů, od malých vesnických po velké průmyslové lomy na Turoldu, Janičově vrchu a Svatém kopečku. Během těžby vznikly geologické profily, které pomohly odhalit dávnou minulost zdejší krajiny. Ve stěnách opuštěných lomů dnes hnízdí třeba výr velký a na zimu přilétá vzácný pestrobarevný host zedníček skalní.

Unikátní přírodu najdeme i tam, kde bychom to nečekali. Jednou z nově vyhlášených rezervací je přírodní památka Na cvičišti. Ještě nedávno se tady proháněly vojenské tanky a další vozidla. Na jinde vzácné holé půdě vyježděných tras našly útočiště organizmy, které z ostatní zarostlé krajiny už vymizely. I dnes se tak po území přírodní památky několikrát ročně prohánějí tanky, aby jedinečnou krajinu zachovaly.

Vinice a pole

Zatímco ještě na počátku 20. století tvořila zemědělskou krajinu mozaika tisíců drobných pozemků s vinicemi, loukami, políčky a sady, kolektivizace i moderní zemědělství ji proměnily v nekonečné lány polí prostřídané rozlehlými vinohrady či sady. Přírodě tady pomáhají nejrůznější opatření – například ponechávání zatravněných pásů v meziřadí vinic svědčí motýlům, do krajiny se snažíme vrátit (nejen) ovocné stromy a aleje, velké pole rozčlenit mezemi či ponechávat občasně neobdělávané úhory, na nichž mohou růst kdysi běžné, dnes velmi ohrožené polní plevely.